Pan Domácí

Jakmile jsem zjistil, že mám v bance trochu slušnou creditline, kterou mi v podstatě nutili a nemusel jsem se tam poníženě doprošovat úvěru, začal jsem přemýšlet co by se dalo koupit.

První co mě napadlo byl vlastní byt v Praze 6, kde jsem tehdy žil (v nájmu) a kde se mi to líbí(lo). Shodou okolností vznikal nový bytový dům (resp. totální rekonstrukce ruiny) pár set metrů od mého tehdejšího bydliště. Zaujal mě v onom domě byt 2kk, velikost 34m2. Cena byla tuším 3,3 miliony korun, což se akorát krylo s hypotéčním limitem. Zašel jsem se podívat na stavbu a ukecal stavbyvedoucího, abych se mohl na byt podívat (byly už hotové příčky). Byt byl zcela diletantsky navržený, chyběly úložné prostory, koupelna byla bez vany, atd. Korunu tomu nasadila realitní makléřka, která měla na starosti prodej bytů. Zavolal jsem ji ve čtvrtek, že mám zájem a chtěl bych se zeptat na pár otázek. Slíbila, že se obratem ozve. Ozvala se v pondělí s výmluvou, že byla unavená. To byl pro mně absolutní red flag, když takto firma jedná v procesu prodeje, jak by pak asi řešila problémy typu reklamace nedostatků v bytě, atd.

Hlavním důvodem, proč jsem od záměru koupě tohoto bytu nakonec ustoupil, byly finanční podmínky. Jediné možné financovaní byla hypotéka, protože jsem neměl potřebnou částku v hotovosti. Měsíční splátka hypotéky vycházela na cca 18 tisíc korun, k tomu je potřeba připočíst poplatky za byt a energie ve výši alespoň 2 až 3 tisíce korun, celkové měsíční náklady na bydlení v malém bytě by tedy dosáhly minimálně 20 tisíc korun.

Pronájem obdobného, zcela nového bytu (byl jsem první nájemník), navíc daleko lépe řešeného, mě stál měsíčně 10 tisíc korun vč. poplatků a energií, tedy přesně polovinu hypotéční splátky. To byl pro mně rozhodující faktor, proč jsem od záměru ustoupil, nejevilo se mi to jako dobrý deal (a klasický hospodský argument, že by byl byt za 20 let můj nebyl dostatečný vzhledem k obrovskému rozdílu mezi výší nájmu a hypoteční splátce).

S odstupem času 4 let (o bytě jsem přemýšlel v roce 2007) jsem velmi rád, že jsem do toho nešel. Jednak to na první pohled moc nedávalo ekonomický smysl, jednak to bylo před začátkem krize (tzn. že bych na investici téměř jistě něco tratil, i když díky vynikající lokalitě by to nebyla zase taková ztárta) a v neposlední řadě v Praze z různých důvodů už ani nežiju, takže kdybych byt pronajímal, tak tak bych hypotéku měsíčně dotoval nějakými osmi tisíci korunami, což by byl rozdíl mezi hypotéční splátkou a vybraným nájmem.

Je mi 28 let, pracuji cca od svých 15 (samozřejmě, že během školy šlo jen o různé brigády, byť dlouhodobé). Zhruba v období 2006/2007 se mi začalo celkem dařit, příjmy z podnikání rostly, nicméně jsem vše reinvestoval do svého tehdy hlavního podnikání (IT/Internet). Byl jsem spokojený, mohl jsem cestovat, peníze mi nechyběly. Pak jsem šel jednou do své banky vyřídit cestovní pojištění k platební kartě a náhodou mi řekli, že mám předschválený limit na hypotéku ve výši 3,5 milionu korun. Jen na základě obratu na účtu a v případě žádosti o hypotéční úvěr nemusím nic dokládat, jo zlatá předkrizová léta.

To mě zaujalo a začal jsem přemýšlet, že by nebylo špatné nějakou nemovitost nebo byt zakoupit a trochu diverzifikovat. Dalším důvodem je moje dost urputná touha po pasivním příjmu. Časem bych rád žil jen z výnosů z nemovitostí, protože nemovitosti se spravují snadněji než firma (a lze to i mnohem snadněji delegovat) a je to i velmi příznivé z pohledu placení daní a sociálního pojištění.